„Uplynulá léta, zvláště poslední, poučila nás víc než dost, že včelařství za dnešních dnů je většinou jen pouhou ušlechtilou zábavou, jež po stránce materielní vyžaduje dosti obětí. Není proto ani divu, že mezi »taky-včelaři«, t. j. mezi majetníky včel, se chov včel dnes nevyplácí a že toho co nevidět nechají… »Šťastnou cestu!«,“ těmito slovy počíná Ladislav Stojdl, někdejší superior františkánského hospice na Skalce u Mníšku a především významná osobnost prvorepublikového včelařství na našem území, Úvahu prosincovou v knize Rok na včelíně. Psal se rok 1924, když citovaný spis vyšel, což bylo čtyři roky po vzniku Včelařského spolku pro Mníšek a okolí. I po bezmála sta letech platí jiná Stojdlova slova: „Pravý včelař ví, že včela poskytne mu náhradou za všechny výlohy hmotné jistou duševní radost a osvěžení po shonu denního života. (…) Staří dávali titul »otec« jen třem zaměstnáním: Otec-duchovní, otec-mlynář, jenž Boží dar opatřoval, a otec-včelař. Němci dodnes říkají včelaři Bienenvater… Kdo chce býti pravým včelařem, musí býti pravým milujícím otcem svých včeliček…“ 

  Na následujících stránkách můžete listovat kronikou někdejšího Včelařského spolku pro Mníšek a okolí, dnes Základní organizace Českého svazu včelařů v Mníšku pod Brdy (dále jen ZO ČSV), jež si 1. listopadu 2020 připomněla na den přesně 100 let od svého založení. Historie včelaření v Mníšku a okolí má pochopitelně delší tradici, což se snažíme v naší kronice zachytit. Zatímco v prvním roce existence čítal Včelařský spolek pro Mníšek a okolí 34 členů, v roce 2020 registrovala ZO ČSV v Mníšku pod Brdy 71 členů.

  I naši předchůdci se, stejně jako dnes my, potýkali s nejrůznějšími vlivy, jež komplikovaly včelaření v našem inspirativním kraji – počínaje ke včelkám bezohlednou zemědělskou a průmyslovou produkcí a výskytem nejrůznějších nemocí a parazitů, jež decimovali včely a včelstva, konče. Podobné to bylo a je s pančováním medu a vosku, stejně jako s krádežemi úlů, čehož důkazem jsou nám zmínky v dobovém odborném tisku a kronikách. I z nich vychází naše webová kronika, která navazuje na výroční almanach vydaný ke 100. výročí založení naší organizace.

  V minulosti byli včelařky a včelaři zatíženi povinnými odvody medu, za což jim jistou úlevou byly – začasté komplikované – dodávky levnějšího cukru, v současnosti je trápí rostoucí ceny léčiv a cukru, byť stát již povinné odvody medu či vosku nepožaduje. Mníšek a okolí v minulosti byl, a i v současnosti zůstává, krajem včelaři značně oblíbeným. Zajisté nás to může těšit, ale stinnou stránkou tohoto faktu je převčelení našeho regionu. Řečí čísel: zatímco průměr včelstev na kilometr čtvereční v Evropě je 3, v České republice je to více než 7 a na území naší základní organizace přesahuje toto číslo 8, když jsme k 1. září 2019 evidovali více než 700 včelstev. O to více bychom měli v našem kraji pečovat o rozvoj přirozené včelí pastvy, což činili naši předchůdci např. propagací svazenky, a o osvětu šetrného rozvoje včelařství. Snad k tomu přispěje i naše kronika včelaření v Mníšku a okolí.

„My nechodíme kolem úlu jen tak,“ napsal před bezmála sta lety v knize Rok na včelíně již výše citovaný Ladislav Stojdl a pokračoval: „Nedíváme se na úl jako slepý na slunce nebo nedržíme se od něho v uctivé vzdálenosti vhledem k žihadlu jeho obyvatel, my známe vnitřní jeho taje, které pro rozmanitost a poutavost svoji jsou nám stále nevyčerpatelným zdrojem tiché radosti, mysl naši osvěžující! Nejste-li však spokojeni tímto vysvětlením, pak vezměte zavděk aspoň tímto: Čítáváme o očích, do kterých se »zakoukal« kdysi »on« nebo »ona«. Ona prý mu »udělala«, tak se říkávalo i říkává. A rozumějí tím, že dívčina snad použila čarodějného prostředku jakéhos, aby upoutala k sobě hocha švarného… Včela je ta naše dívčina!“